FOTOELEKTRICKÝ JEV
Jev, při němž jsou elektrony uvolňovány z obalu atomu a následně mohou být vyzařovány z látky (nejčastěji z kovu) v důsledku absorpce elektromagnetického záření (např. rentgenové záření nebo viditelného světla) látkou. Tyto elektrony jsou pak označovány jako fotoelektrony a jejich emise se označuje jako fotoelektrická emise (fotoemise).
Einsteinův druhý článek, pojmenovaný "O heuristickém hledisku dotýkajícím se vznikem a přeměnou světla", navrhl myšlenku světelných kvant (nyní nazývaných fotony) a ukázal, jak mohou být použity k vysvětlení takových jevů jako je fotoelektrický efekt.
Představa světla jako kvant byla v přímém rozporu s vlnovou teorií světla a s představou o nekonečné dělitelnosti energie ale experimenty ukázaly, že Einsteinovy rovnice pro fotoelektrický jev byly přesné. Jeho vysvětlení bylo uznáváno až po roce 1921, kdy dostal Nobelovu cenu za tuto práci a rovnice hf = Wv + Ek, kde h je Planckova konstanta, f frekvence dopadajícího fotonu, Wv výstupní práce a Ek kinetická energie vyraženého elektronu, začala být považována za správnou.